2. Výzkumné přístupy

 

Při sběru primárních informací mohou být použity čtyři základní přístupy:

Ø      pozorování - aktuální informace mohou být získány na základě pozorování relevantních aktérů v relevantním prostředí,

Ø      skupinové orientované dotazování (focus group) - dotazovaná skupina lidí ( 6-10 osob) stráví několik hodin se zkušeným výzkumníkem (dotazovatelem), který s nimi prodiskutuje řešený problém,

Ø      průzkum – průzkumy se uskutečňují proto, aby se výzkumníci dozvěděli o lidských znalostech, o jejich názorech, preferencích, uspokojení atd.,

Ø      experimentování - smyslem experimentálního výzkumu je odhalit kauzální vztahy mezi  příčinou a jejím důsledkem při vyloučení jiných vlivů.

                                                                                                                                                                          

 

Základní nástroje výzkumu

Technika je souhrn postupů na efektivní využívání některé procedury, jde vlastně o způsob sběru empirických dat. Použití techniky musí být adekvátní požadavkům spolehlivosti a platnosti konkrétního empirického výzkumu (Bártlová - Hnilicová, 2000). Je mnoho různých metod a technik sběru dat (standardizovaný rozhovor, nestandardizovaný rozhovor, dotazník, pozorování, sémantický diferenciál atd.), ale téměř všechny jsou aplikací následujících základních metod a technik:

Ø      pozorování - je zaměřené, dobře plánované vnímání vybraných jevů a to, co bylo vnímáno, je pečlivě a systematicky zaznamenáváno,

Ø      dotazování - rozhovor - vyžadované informace jsou získávány v přímé interakci

s respondentem,

dotazník - respondent odpovídá písemně na otázky v tištěném formuláři,

anketa – respondent se vybere do vzorku sám

Ø      analýza dokumentů - je analýza jakýchkoliv dokumentů, které nebyly vytvořeny za účelem našeho výzkumu (např. úřední statistiky, osobní deníky, plakáty, romány atd.).

sekundární analýza dat

obsahová analýza

analýza osobních dokumentů

 

Základním předpokladem pracovníka ve výzkumu je dokonalé zvládnutí metod a technik využívaných ve výzkumné činnosti. Je zapotřebí, aby znal jejich zásady, smysl, způsoby aplikace a pochopitelně i jejich validitu (platnost) a reliabilitu (spolehlivost). Co rozumíme pod pojmem validní a reliabilní měření?

 

Validní měření je takové měření, které měří skutečně to, co jsme zamýšleli měřit.

 

Reliabilní měření je takové, které nám při opakované aplikaci dává shodné výsledky, pokud se ovšem stav pozorovaného objektu nezměnil (Disman, 2002).

 

Na poznatky získané jedinou technikou, např. dotazníkovým šetřením, je k dispozici celá řada názorů zpochybňujících jejich pravdivost a obecnou platnost. Důsledkem těchto náhledů je rozpracování srovnávací metodologie, spočívající v kombinaci různých metod a technik výzkumu s následným vzájemným porovnáním jejich výsledků. Odpovídající techniku je však zapotřebí volit zásadně podle účelnosti daného problému. Důležitou součástí výzkumu je pilotní studie a předvýzkum.

 

Pilotní studie = zjistí, zda je náš výzkum v dané populaci vůbec možný a zda informace, kterou požadujeme v naší populaci vůbec existuje a zda je dosažitelná. Je prováděna na malé skupině vybrané z populace, kterou hodláme studovat a používáme nejčastěji kvalitativní postupy (např. nestandardizovaný rozhovor).

Předvýzkum = testuje nástroje, které ve výzkumu hodláme použít (např. dotazník – srozumitelnost a jednoznačnost otázek). Je prováděn na malém vzorku vybraném z populace, tento vzorek je však obvykle větší, než vzorek pro pilotní studii (Disman,2002).

 

Pozorování

Pozorování lze rozlišit na přímé a nepřímé. Přímé pozorování provádí sám výzkumník a je u výzkumu nejčastější. Jako přímé pozorování označujeme techniku, která se týká bezprostředního a systematického pozorování sociálních jevů, procesů, činností podle stanoveného plánu, bez dotazování a jakéhokoliv ovlivňování pozorovaného objektu. Patří mezi základní tradiční techniky sběru informací. Tato technika je omezena možnostmi pozorovatele zkoumat malé skupiny, specifické subkultury, lokální komunity apod. Nejčastěji se používá při studiu sociálních interakcí, postojů k práci, učení apod., ale i pro komplexní sledování způsobu života. Přímým předmětem pozorování je ve všech zmíněných případech chování osob, někdy též celková situace, atmosféra apod. Pozorování je značně náročné na čas a vyžaduje specifické schopnosti a dovednosti. Jde zejména o:

Ø      schopnost rychlé adaptace na neznámé prostředí,

Ø      vžití se do příslušné role (např. výzkumníka),

Ø      schopnost sebepozorování neboli introspekce,

Ø      zachování nezaujatého, objektivního postoje,

Ø      zvládnutí nástrojů a pomůcek,

Ø      schopnost zvládat složitější, nečekané situace, případně na ně reagovat vhodným způsobem.

 

V současné době se při pozorování využívají různé technické pomůcky, zejména magnetofony, fotografické aparáty, videokamery, které umožňují dodatečné vyhodnocení pozorované situace nebo doplnění a upřesnění výsledků získaných osobním pozorováním. Při použití těchto pomůcek, ale i u přímého pozorování v původní klasické podobě vzniká problém v oblasti profesionální etiky, zvláště když pozorované osoby nejsou seznámeny s tím, že jsou předmětem pozorování (Bártlová - Hnilicová, 2000).

Rozeznáváme tyto druhy pozorování:

Nezúčastněné a zúčastněné pozorování

Nezúčastněné pozorování je takové, kdy pozorovatel pozoruje společenské jevy, aniž se sám v pozorovaném ději angažuje (např. prochází domovem důchodců, pozoruje, nezasahuje, není ani dočasným členem pracovní skupiny atd.). Toto pozorování je postaveno na poměrně přesných pravidlech. Většinou ho provádějí instruovaní pozorovatelé (obdoba tazatelů při rozhovoru), kteří jsou vybaveni záznamovým archem, resp. pozorovacím listem, který je vodítkem pozorování a zároveň slouží k zaznamenávání jeho výsledků. Ke kontrole jejich výkonu bývá vytvořen nějaký kontrolní systém.

Při zúčastněném pozorování se naopak badatel stává určitou dobu součástí zkoumaného prostředí, žije delší dobu (několik týdnů i měsíců) v dané komunitě. Tento způsob používají zejména sociální antropologové a etnografové, ale i sociologové, kteří zkoumají např. životní způsob, tradice, zvyky lokální komunity, komunity mládeže, deviantní skupiny, pracovního kolektivu apod. Typickým příkladem zúčastněného pozorování je pozorovatel Milan Steindler ve filmu „Vrať se do hrobu“.

 

Skryté a zjevné pozorování

U skrytého pozorování pozorovaný objekt neví o tom, že je pozorován. U zjevného pozorování účastníci pozorování na straně objektu vědí, že jsou pozorováni (např. pracovník školské inspekce, který kontroluje průběh vyučování na základní škole).

 

Dotazování

            Dotazník je nejpoužívanější prostředek ke sběru informací. Vlastní dotazník by měl mít danou formální úpravu:

Ø      úvodní formuli, která obsahuje oslovení, představení se respondentovi, zdůvodnění výzkumu, u komplikovanějších dotazníků pokyny pro vyplňování,

Ø      tématické oddíly,

Ø      adresu instituce, fyzické osoby atd., na kterou je třeba vyplněný dotazník poslat.

 

Dotazník je v podstatě standardizovaným souborem otázek, jež jsou předem připraveny na určitém formuláři. Celý scénář dotazníku a formulace jednotlivých otázek ovlivňuje dotazovaného určitým směrem, vytváří určité klima, které se promítá i do jednotlivých odpovědí. Pro dotazník je typické, že výzkumník je nepřítomen při vyplňování dotazníku a je nezbytné provést předvýzkum.

Celková koncepce dotazníku by měla:

Ø   zahrnovat všechny podstatné problémy, na něž v dotazníku hledáme odpověď,  abychom nemuseli provádět nákladná, zbytečná došetřování,

Ø   být taková, aby respondenta spíše přitahovala, než ho odpuzovala,

Ø   obsahovat otázky jasné, zřetelné, jednoznačné tak, aby bylo možné pravdivé odpovědi bez dlouhého rozmyšlení, bez obtíží.

 

K otázkám v dotazníku patří obvykle identifikační znaky respondenta, např.pohlaví, věk, bydliště a jeho typ (město, vesnice, velkoměsto apod.).

Průběh použití dotazníkové techniky v terénu je v podstatě dvojí anonymní a neanonymní.

Anonymnímu průběhu dáváme přednost všude tam, kde by byl existenčně ohrožen respondent. V takových situacích anonymita zabraňuje pocitu nepříjemného vyzvídání. Odpovědi jsou upřímnější a spolehlivější. Co rozumíme pod pojmem anonymita? Anonymitou rozumíme respektování důvěrného charakteru individuálních informací, záruku jejich využití pouze pro hromadné zpracování, nebo přímo jako záruku neidentifikovatelnosti konkrétních osob, které jsou zdrojem informací. Důsledným dodržováním, případně zdůrazňováním požadavku anonymity lze docílit lepšího využití informačního zdroje (ve smyslu získání podrobnějších i pravdivějších údajů i zvýšení návratnosti) a zároveň splnit určité podmínky profesní etiky. U všech typu výzkumu se doporučuje dávat spolehlivé záruky anonymity a poskytovat v tomto směru pravdivá vysvětlení. Někteří  autoři rozlišují tři druhy anonymity:

Ø      faktickou, kdy není známo jméno respondenta,

Ø      psychologickou, spočívající ve vyloučení "choulostivých“ otázek

Ø      sociologickou, zaručující neidentifikovatelnost osoby v průběhu zpracování dat.

 

Neanonymní průběh je nezbytný tam, kde se vedou obvykle kartotéky jednotlivých členů. Objevují se u šetření úřední povahy např. zdravotnické dotazníky, úřední dokumentace apod.

 

Kladné stránky dotazníku znehodnocuje častá nízká návratnost. To platí zejména o poštou distribuovaných dotaznících. I když použijeme všechny důmyslné triky zkonstruované ke zvýšení návratnosti, 50% návratnost je považována v mnoha zemích za slušný úspěch. Důležitou úlohu hraje také délka dotazníku. Návratnost totiž se vzrůstající délkou dotazníku klesá. Jedním z nejefektivnějších nástrojů ke zvýšení návratnosti je odměna za vyplnění dotazníku - obvykle jen symbolická.

Návratnosti rozesílaného dotazníku zvyšuje "follow-up", což znamená, že po určitém počtu dnů, obvykle po 14 dnech, respondenti, kteří dotazník vyplněný nevrátili, se urgují. Příznivý dojem u dotazovaného navozuje i grafická úprava dotazníku (Bártlová – Hnilicová, 2000; Disman, 2002).

 

Rozhovor je taková technika terénního sběru informací, při které jsou potřebné informace od zkoumaných osob získávány prostřednictvím záměrně cílených otázek kladených respondentovi v rozhovoru vedeném tváří v tvář (face to face) nebo telefonicky.

Rozhovor je ucelená soustava ústního jednání mezi tazatelem a respondentem, v němž výzkumník získává informace prostřednictvím otázek, směřujících ke zjištění skutečností, vztahujících se ke zkoumané společenské realitě. Rozhovor je možno definovat jako systém verbálního kontaktu mezi tazatelem a dotazovaným s cílem získat informace prostřednictvím otázek, které klade tazatel. Nároky na zvládnutí situace rozhovoru se liší podle tématu, kterému je věnováno, podle požadované hloubky informačního záměru, typu nástrojů a pomůcek a také podle typu respondentů. Zásady, které se doporučují dodržovat při rozhovoru lze shrnout takto:

Ø      Správně odhadnout složitost zkoumaných problémů resp. informačních požadavků a to z hlediska charakteru respondentů (vzhledem k jejich věku, vzdělání, inteligenci, informovanosti v dané oblasti apod.).

Ø      Koncipovat rozhovor jako přirozený, nenásilný dialog, kde jedna otázka navazuje na druhou, střídají se otázky snazší s obtížnějšími apod.

Ø      Počítat s narůstáním únavy v průběhu rozhovoru a s poklesem pozornosti a přizpůsobit tomu náročnost tématu i plán rozhovoru a omezit trvání rozhovoru na únosnou míru (za maximální hranici se běžně považuje 1 hod).

Ø      Motivovat respondenty vhodným vysvětlením smyslu rozhovoru (morálně, finančně, zárukou anonymity apod.).

Ø      Vytvořit přátelskou, nikoliv však přehnaně důvěrnou atmosféru.

Ø      Zajistit dodržování předepsaného postupu (stanovené míry standardizace, způsobu použití instrumentů, pomůcek).

Ø      Mít připraveny rámcově odpovědi pro vysvětlení nepochopených otázek, uvádění příkladů apod.

Ø      Používat srozumitelný jazyk blízký jazyku respondenta, vyloučit zejména specifické odborné výrazy (pokud nejde o specifické interview s odborníky).

Ø      Zajistit koncentraci respondenta na daný problém a udržet jeho pozornost po celou dobu rozhovoru.

Ø      Vyloučit subjektivní ovlivňování odpovědí tazateli.

 

Pro záznam rozhovoru se většinou používá buď tzv. záznamový arch, někdy pomocné karty např. se stupnicemi, obrázky, fotografie apod. Rozhovor je tradiční, dlouho používanou technikou, která byla původně kombinována s pozorováním, dnes je kombinována spíše s technikou dotazníku.

Kdy se hodí použití rozhovoru?

Ø      jde-li o významnou tématiku

Ø      když je vhodné doprovodné prostředí

Ø      když lze předpokládat srdečné a přátelské klima rozhovoru

Zaměření rozhovoru může být:

Ø      individuální - probíhá mezi tazatelem a respondentem

Ø      skupinové (kolektivní) - založené na interakci mezi jedním tazatelem a více respondenty

 

Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhovor lze dělit podle nejrůznějších kritérií: podle počtu účastníků, typu otázek, míry zásahu do rozhovoru apod. V praxi se často jednotlivé typy rozhovorů kombinují. Moderní technické možnosti umožňují další modifikace rozhovoru. Tzv. telefonní interview rozšířený např. v USA při výzkumu spokojeností pacientů s domácí péčí. Další možností je počítačové interview, což je nový typ spojení s dotazníkovým šetřením (Bártlová – Hnilicová, 2000).

 Rozhovor je možné rozdělit na:

Ø      nestandardizovaný (neřízený) rozhovor, který nemá stanovenou přesnou formulaci otázek ani jejich závazné pořadí. Tento typ rozhovoru je užíván nejčastěji v počátečních fázích výzkumu při sondáži určitého, dosud málo známého, nezmapovaného problému (Nový, 1997). Je používán při pilotní studii, jejímž cílem je zjistit, zda informace, kterou požadujeme, v naší populaci vůbec existuje a zda je dosažitelná.  Pilotní studie je prováděna na malé skupině vybrané z  populace, kterou hodláme studovat. Pilotní studie je velice důležitá, pokud nemáme hlubokou znalost o cílové populaci, zejména vzhledem ke studované problematice (Disman, 2002).

Ø      standardizovaný (řízený) rozhovor se rozvíjí na základě pevně stanovených otázek, u kterých jsou zpravidla uvedené i varianty odpovědí a otázky mají stanovené pořadí. Formální podobou se blíží dotazníku. Je určena i řada prvků tazatelova chování v průběhu rozhovoru. Výhodou tohoto rozhovoru je možnost získání údajů v jevech hromadného charakteru, které jsou dobře statisticky zpracovatelné.

Ø      polostandardizovaný (polořízený) rozhovor postrádá zpravidla některou z charakteristik standardizovaného rozhovoru. Mezi jeho nevýhody patří velká náročnost na tazatele a obtížná statistická zpracovatelnost výsledků.

 

Tabulka 1:        Porovnání vlastností u techniky standardizovaného (řízeného) rozhovoru a techniky dotazníku.

 

Anketou rozumíme nejjednodušší výzkumnou techniku, jenž je velmi často používána při průzkumných šetření. Rozsahem by neměla zahrnovat více než 5 -10 otázek. Ve srovnání s technikou dotazníkového šetření používá anketa většinou uzavřené otázky umožňující snadnou orientaci v problému a rychlou odpověď. Při použití ankety není kontrolován výběr respondentů, a nelze proto hodnotit reprezentativnost výběrového souboru stejným způsobem jako při šetřeních založených na metodách pravděpodobnostního (náhodného výběrového šetření). Závažným limitem ankety je její menší návratnost. Návratnost ankety pohybující se na úrovni 1-3 % nebo i nižší, je zvyšována zpravidla příslibem určitých odměn, slosováním vyplněných anket apod. (výjimečně lze dosáhnout návratnost přes 50 %).

Rozeznáváme několik druhů anket:

Anketu poštovní - jsou odesílány poštou všem lidem v určitém regionu. Náklady na jejich uskutečnění jsou vysoké, ale při správné motivaci k vyplnění, vysvětlení smyslu a významu akce, je možné čekat vyšší návratnost.

Anketu  předávanou - předávají se osobně určitému souboru (divákům divadelního před- stavení, lidem nakupujícím v obchodním domě apod.), nebo jsou k dispozici na frekventovaném místě. Návratnost je malá, prostřednictvím těchto anket je možné uskutečňovat pouze sondy o existenci určitých sociálních jevů.

Anketu novinovou - bývají otištěny v tisku a jsou určeny pouze čtenářům daného tisku. Návratnost bývá na úrovni několika procent.

Dále existují ankety telefonické, rozhlasové, televizní apod. Výhody ankety jsou lacinost a rychlost, nevýhodou je samovýběr respondentů (odpovídají jen ti, které to zajímá).

 

Druhy a formy otázek

Ø      Uzavřené otázky

Uzavřené otázky nabízejí soubor možných variant odpovědí, ze kterých respondent vybere vhodnou odpověď. Odpovědi na otázky jsou předem formulovány a dotazovaný vybírá odpověď, která se nejvíce blíží jeho názoru. Nejužší uzavřenou otázkou jsou otázky alternativní (dichotomické). Respondent si zde může vybrat pouze ze dvou variant (ano-ne, muž-žena, dobrý-špatný).

Např: „Pobíral(a) jste již někdy příspěvek na provoz motorového vozidla?“ ano –ne

Je to dosud nejužívanější forma položení otázky.

Pokud si respondent vybírá z více variant, mluvíme o otázkách polytomických. Polytomické otázky mohou být :

s výběrem jedné alternativy odpovědi,

např.: „Váš zdravotní stav by se dal charakterizovat?“

a)      zdráv

b)      nemoc nevadící studiu

c)      nemoc vadící studiu

 

s výběrem několika alternativ,

např.: „Při studiu nejvíce používáte:“

a)      učební texty

b)      zápisy z přednášek

c)      odbornou literaturu

 

a s uvedením pořadí alternativy

např.: „Které předměty Ti činí největší obtíže?“

Seřaď podle obtížnosti.

Fyzika -matematika -chemie -biologie

 

Příprava uzavřených otázek není snadná. Je nutné respektovat určitá kritéria. Kategorie použité pro uzavřené otázky musí představovat soubor vyčerpávající všechny možné alternativy. Pokud výčet kategorií není možný např. pro otázku, „Co děláte nejraději ve volném čase?“ V takovém případě lze uvést kategorii ,jiná odpověď' . Všechny kategorie se musí vzájemně vylučovat, nesmí být možné zařadit odpověď do více než do jedné z kategorií.

 

Ø      Otevřené (volné) otázky

Otevřená otázka nechává zcela na respondentovi, jaká bude jeho odpověď. Respondent odpoví vlastními slovy.

Např.: „Jak byste charakterizoval(a) sociální služby?“

………………………………………………………………………………………………….…………………………………………………………………………………………………

 

Výhodou otevřených otázek je, že se respondentovi ponechá volnost v odpovědi, nenapovídá se mu žádné řešení předem. Hlavní nevýhodou volných otázek je právě jejich „volnost“, protože způsobuje obtíže při zpracování. Po shromáždění odpovědí je třeba vypracovat dodatečnou kategorizaci.

 

Ø      Polouzavřené (polootevřené) otázky

Jsou kombinací uzavřené a otevřené otázky. Nejčastěji se jedná o doplnění v otázce variantou „jiná odpověď“.

Např.: „Který prostředek při výchově dětí považujete za nejúčinnější?“

a) laskavost

b) přísnost

c) příklad

d) jiný, uveďte, prosím, který…………………………………………………………

 

Ø      Filtrační otázky

Filtrační otázky mají eliminovat respondenty, kteří z objektivních i subjektivních důvodů nemohou odpovědět na následující, neznají předmět následující otázky, nemají zájem, vztah atd.

Např. „Máte děti?“      ano

ne

(Následující otázka je určena již jen rodičům).

 

Ø      Projekční otázky

V projekčních otázkách předkládáme respondentovi k posouzení názory a postoje jiných lidí. Mohou mít různé formy např. nedokončené věty, anekdotické otázky.

Např. „Do přeplněného autobusu nastoupí senior a stoupne si vedle mladého sedícího Jirky. Jirka …………………………………………………………………..….“

Dotazovaný je požádán, aby doplnil větu tak, co podle jeho názoru Jirka udělal. Lze též využívat i bublinové texty, navození fiktivní situace apod. Doménou projekčních otázek je sociální psychologie. O spolehlivosti a použitelnosti projekčních otázek se stále diskutuje. Jedním z možných postupů ověření si spolehlivosti projekční otázky je technika kontrolních otázek.

 

Ø      Kontrolní otázky

Klademe je tam, kde potřebujeme ověřit pravdivost odpovědí.

Např.   1. „Kolik je Vám let?“ ……………………………..

.

.

25. „Kdy jste se narodil(a)?“ ………………………………

 

Ø      Škály

Škála je formou otázky, kterou žádáme respondenta, aby řadil zkoumaný problém na určité kontinuum. Kontinuem rozumíme např. postoje, názory apod. Kontinuum může být vyjádřeno různým způsobem -verbálně (např. v nemocnici se mi velice líbil přístup sester k pacientům, v nemocnici se mi líbil přístup sester k pacientům, atd.) nebo číselně (např. 1 = velice se mi líbí, 2 = dost se mi líbí atd.) a nebo graficky. U grafické škály respondent zaznamenává svou odpověď přímo na danou úsečku, osu nebo jiný obrazec. Často je užitečné kombinovat vybraný typ škály s vyjádřením slovním, číselným a grafickým.

Velmi dobrý   1          2          3          4          5  Velmi špatný

 

Při sestavování škál je velice rozšířené známkování jako ve škole, kdy na 5-bodové stupnici se zakroužkuje ta číslice, která se nejvíce blíží názoru respondenta. Číslo 1 vyjadřuje maximální spokojenost, číslo 5 naopak nespokojenost.

Velmi spokojen(a)                             Nespokojen(a)

1-2-3-4-5

 

Vítaným zpestřením ve způsobu dotazování představují obrázky, které vyjadřují pocity respondenta, když hodnotí např. současnou situaci ve zdravotnictví.

J    K L

Jejich zařazování se však pří1iš nehodí v dotazníku např. při zjišťování spokojenosti pacientů, protože mohou ovlivnit pocity pacienta a odradit ho od negativního hodnocení. „Obličejíčky“ je možné použít na zachycení nálady pacienta, jeho psychického stavu, což není totéž jako spokojenost.

 

 

Chyby v konstrukci otázek

Existuje velké množství nedostatků ve formulaci otázek a respondent nám z toho důvodu nemusí porozumět. Jde především o:

Ø      Jazykovou nesrozumitelnost

Týká se většinou užívání odborných a cizích slov. Užívání žargonu, hantýrky.

Např.: „Domníváte se, že gerontologie přinese rozřešení otázek aktivního stáří?“

 

Ø      Obsahovou nesrozumitelnost

Účelem je přiblížit předmět zkoumání dotazovanému. Nesmíme nikdy přeceňovat ani podceňovat znalosti respondentů, protože pocházejí z různých sociálních vrstev, profesí apod.

Např.: „Které infekční choroby jste prodělal(a)?“

Tato otázka je ve zdravotnictví často kladena a je nesprávná, neboť chřipka je rovněž infekční onemocnění a na to se respondenta nikdo neptá. Správně by měl zdravotník jmenovat jednotlivé druhy infekčních onemocnění, neboť lidé nejsou povinni všechny druhy infekčních onemocnění znát.

 

Ø      Sugestivní otázky

Jde o takové otázky, které již tím, jak jsou položeny, formulovány, předem napovídají „očekávanou" odpověď. Již jen obvyklá formulace „líbí se Vám ….." vyvolává více kladných odpovědí než záporných.

Např.: „Doufám, že nebijete své děti, že ne?“

Někdy však je sugestivnost žádoucí, avšak jen jako pomocný prostředek.

 

Ø      Mlhavé, nejednoznačné otázky

Např.: „Chodíte do kina často?“

Každý respondent si pod pojmem „často“ představí jiný časový horizont.

Např.: „Co se Vám v nemocnici nejvíce líbilo?“

Jde o nejednoznačnou otázku, neboť v nemocnici se mohl pacientovi líbit park, zdravotní sestra, strava apod.

 

Ø      Pří1iš strohé otázky

Např.: „Jaké jsou Vaše kulturní zájmy?“

Na tuto otázku nedostaneme žádné srovnatelné odpovědi, neboť respondent může chápat kulturu v užším slova smyslu (umění) nebo v širším smyslu (celou oblast životního stylu).

 

Ø      Nepříjemné, znepokojující a neohleduplné otázky

Jde především o otázky, které mají citový náboj a dostáváme na ně zpravidla špatné odpovědi.

Např.: „Jak často se opíjíte?“

Doporučuje se užívat eufemismů, tj. takových opisných vyjádření, která zeslabují negativní hodnocení spojená s některými formulacemi. Proto se raději ptáme „Pijete někdy alkoholické nápoje?“, než „Opíjíte se?“

 

Ø      Dvojité (dvouhlavňové) otázky

Touto otázkou se ptáme na dvě věci najednou.

Např.: „Jste šťasten ve svém manželství a práci?“                                ano – ne

Jak má odpovědět respondent, který je šťastný v manželství, ale nikoliv v práci?

Např.: „Jste spokojen(a) s péčí zdravotních sester a lékařů?“   ano – ne

Jak odpoví pacient, který nebude spokojen s péčí lékařů, ale sester ano?

 

Ø      Otázky typu „proč“

Zásadně jsou tyto otázky přípustné jen tehdy, pokud mají vysvětlit nějaký čin respondenta.

Např.: „Proč nechcete navštěvovat pomaturitní specializační studium?“

Nejsou však přípustné tehdy, pokud by měli vysvětlit nějakou širší společenskou skutečnost.

Např.: „Proč je ve Vaší kanceláři dobrá pracovní morálka?“

Při otázkách typu „proč“ přenášíme část úkolů, které má řešit výzkumník na laickou osobu dotazovaného. Proto odpovědi na tyto otázky mají příliš všeobecný charakter a jsou zpravidla málo užitečné.

 

Ø      Haló efekt

Haló efekt vzniká tehdy, klademe-li řadu příbuzných otázek za sebou a první z nich jsou spojeny s negativními odpověďmi, s negativním citovým nábojem. Tento citový postoj se pak automaticky přenáší i na ostatní otázky příbuzného tématu. Zabraňuje se tomu tak, že se podobné otázky rozmísťují různě mezi otázky neutrální nebo takové, které se vztahují k jinému tématu.

 

Ø      Věcná náročnost

Nemají být kladeny otázky, které jsou náročné např. z hlediska paměti dotazovaného nebo z hlediska podrobné informovanosti.

Např.: „Uveďte průměrný měsíční příjem na osobu ve Vaší rodině?“

Špatné odpovědi dostáváme, když chceme, aby lidé odpovídali na děje, události, své postoje atd., které se vztahují ke vzdálené minulosti.

 

Ø   Otázky s odkazem na populární autoritu

Např.: „ Souhlasíte s názorem pana presidenta, že………“

Respondent se zpravidla přikloní k názoru populární autority.

 

Ø   Hypotetické otázky

Např.: „Jaký druh vzdělání byste chtěla, aby mělo vaše dítě?“

Položím-li tuto otázku respondentovi, který ještě děti nemá, získám hypotetickou informaci, která nebude přínosem pro výzkum. 

 

Ø   Otázky o názoru někoho jiného

Např.: „Domníváte se, že vaši tetu potěšila výstavba nové školy?“

Respondent nemůže znát názor „tety“ na tuto problematiku.

 

Ø   Chybný výčet kategorií pro odpověď

Např.: „Vaše vlasy jsou:“

-žluté

-zelené

-modré

-červené

Respondent s černými vlasy nemá šanci se zařadit ani do jedné z uvedených variant pro odpověď.

 

Úkoly:

1. Vymyslete nevhodný typ otázky a to otázku dvouhlavňovou, znepokojující, sugestivní a otázku v žargonu.
2. Uveďte příklad otázky ve formě nedokončené věty.

 

 

STUDIUM (ANALÝZA) DOKUMENTŮ

Jde o klasickou metodu, je to analýza jakýchkoliv dokumentů, které nebyly vytvořeny za účelem našeho výzkumu. Dokumentem je v sociologii chápán jakýkoliv způsob zachycení informace na hmotném médiu. Podle tohoto média je možné dokumenty dělit na dokumenty tištěné nebo psané na papíře, dokumenty na magnetofonových páscích, na videozáznamech, fotografiích atd. Společenské jevy se zkoumají na základě oficiálních, osobních či jiných dokumentů. Sociologické informace jsou z nich získávány na základě analýzy významu, což je nejúčinnější metoda analýzy písemných dokumentů. Obsahová analýza dokumentů je kvantitativní, objektivní analýza sdělení jakéhokoliv druhu. Může se zabývat jak obsahem sdělení, tak jeho formou, autorem i adresátem takového sdělení.

Do dokumentů řadíme např.: úřední statistiky, novinové články, osobní deníky, plakáty, letáky, osobní korespondenci atd.

Podle personifikace (vztahu ke konkrétní osobě) je možné dokumenty dělit na:

Ø      osobní

Jde o dopisy, deníky, memoáry apod.

Ø      neosobní

Jedná se o statistiky, úřední dokumenty, komuniké, zprávy apod.

Podle statusu pramene lze pak rozlišovat dokumenty na:

Ø      oficiální ( úřední)

Bývají závazné, mnohdy kontrolované či jiným způsobem objektivizované. Řadíme sem zákony, vyhlášky, nařízení apod. Dále jsou to úřední statistické prameny např. statistické ročenky apod.

Ø      neoficiální

Mívají zpravidla vyšší míru subjektivity (např. osobní korespondence)

Podle pramene informací jsou dokumenty rozdělovány na :

Ø      primámí (prvotní)

Jsou bezprostředním záznamem událostí situace, nálady, dojmu, názoru, chování atd. Jsou to takové prameny, které pocházejí od prvních aktérů nebo svědků jevů, které zachycují. Jsou to např. osobní dokumenty (např. rodné listy), chorobopisy, soudní protokoly, znalecké posudky, osobní či úřední korespondence atd.

Ø      sekundární (druhotné)

Jsou to v podstatě již zpracované prvotní prameny. Jsou to např. různé statistické zprávy, zprávy o zdravotním stavu určité části populace, o průběhu určitých epidemií.

 

Významným krokem v práci s dokumenty je stanovení jejich hodnověrnosti. Určitá pravidla pro určení hodnověrnosti dokumentů vypracovaly historické vědy, které s dokumentárními prameny pracují takřka výhradně. Nejvýznamnějším pravidlem je rozlišení popisu událostí a jejich hodnocení.

Kdy použijeme tuto techniku?

1. Vždy, než začneme uvažovat o opatření si dat, máme se podívat, zda již neexistují v hotové podobě (např. věkovou, kvalifikační či platovou strukturu pracovníků určité nemocnice zjišťovat vlastní šetřením je hloupost, bude nepřesná, máme ji hotovou v osobních spisech).

2. Chceme-li srovnání s minulou dobou, nebo s jinou zemí, kde vlastní výzkum nemůžeme provést (např. srovnání stavu zdravotnictví před rokem 1990 s dnešní situací).

3. Když je potřeba ověřit některé údaje (např. správnost odpovědi v dotazníku - demografické údaje srovnáme s osobními spisy - liší-li se, nemůžeme ani ostatním údajům příliš důvěřovat, shodují-li se, neznamená to ovšem, že ostatní údaje jsou správné (př. reprezentativnost vzorku srovnáním s populací).

4. Při studiu historie zkoumaných jevů (např. geneze jednotlivých oborů středních zdravotnických pracovníků - povolání porodní asistentky mělo odlišnou vývojovou tendenci od profese zdravotní a dětské sestry atd.). (Bártlová - Hnilicová, 2000).