Etika manželství (PS)

quick selection: Studijní materiálOtázky ke zkoušceNové pojetí manželstvíPlodnost v kontextu starozákonního manželstvíVýznam plodnosti v manželství Nového zákonaEtické dimenze (ne)rovnosti muže a ženyNovodobé pohledy na manželství

Showing page 1 z 1 pages
|CONTENTS|

Jindřich Šrajer: Plodnost v kontextu starozákonního manželství

 
Rozhodující pro starozákonní pojetí manželství je zpráva o stvoření: Ve starší jahvistické zprávě o stvoření (Gn 2,4b až 2,24) jsou zdůrazněny jen sounáležitost muže a ženy, opuštění otce a matky a skutečnost, že se (muž a žena) mají stát jedním tělem (Gn 2,23n). Mladší zpráva o stvoření kněžského spisu vyzdvihuje podobnost muže a ženy s Bohem (Gn 1,27) a vystavuje manželství Božímu požehnání, spolu s příkazem k plodnosti a  kulturní výzvou (Gn 1,28).[1] Manželství a rodina jsou vnímány jako Bohem chtěná a jím utvořená fundamentální lidská společenství.[2]
 
1. Manželství - společenství lásky muže a ženy k plození nového života
 
Manželství je viděno jako společenství lásky muže a ženy k plození nového života.[3]  Manželství není na žádném místě nahlíženo jako by bylo Bohem ustaveno jen za účelem plození potomstva, nýbrž jako osobní manželské společenství: Muž a žena se mají stát jedním tělem. Bůh je stvořil jako muže a ženu, protože jim chtěl darovat vzájemnou radost, mužského a ženského společenství. Manželská láska má hodnotu sama o sobě a není zde jen k plození potomstva.[4]
Ve Starém zákoně se nenacházejí jen příklady hluboké vzájemné manželské lásky, nýbrž také výslovná výzva k ní. Adna předává svoji dceru Sáru mladému Tobijášovi následujícími slovy: „Svěřuji ti do péče svou dceru, nezarmucuj ji po všechny dny svého života“ (Tob 10,13). Ke třem věcem, které se líbí Bohu a lidem, patří podle knihy Ježíše Siracha, „když se žena s mužem vzájemně snášejí“ (Sir 25,1; srov. Př 5, 18 – 20). Dobrá manželka, která svému muži dělá radost a čest, je nadmíru chválena (Sir 26, 1-4. 13-21; 40,23). 
Manželské spojení muže a ženy je obrazné znázornění Boží smlouvy s člověkem.[5] Pohlavní spojení není ospravedlněno jen z důvodu plození, jakkoliv je sexualita viděna pod aspektem plození. Podle Ex 21,10 se má manžel se svou ženou pravidelně setkávat, a ta mu v tom nemá odpírat. Žena má nezávisle od plození nárok na sexuální uspokojení.[6] Sexualita v manželství totiž slouží k fyzickému a psychickému naplnění muže a ženy.[7]
Na vztah muže a ženy se ve Starém zákoně v prvé řadě nahlíží z pohledu osobní lásky a věrnosti, ne tedy z hlediska plození a výchovy potomstva, i když plodnost stojí přesto velmi v popředí. Je chápána jako podstatný cíl manželství. Boží požehnání určené prvnímu lidskému páru „Ploďte a množte se“ (Gn 1,28) přisuzuje plodnost manželství pro všechny časy. Toto požehnání však nebude nikdy interpretováno jako neomezený příkaz k plození. Příkaz k plození má být viděn v souvislosti s výzvou k panování „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil“ (Gn 1,27). Člověk jako obraz Boží si má podmanit zemi a naplnit ji; jemu je svěřeno dílo stvoření k zodpovědnosti.[8]
 
2.      Nesmírná hodnota plodnosti
 
Boží požehnání pro manželství vyjadřuje víru Izraele, že děti jsou pozváním a darem Božím, „darem Pána“ člověku (Žalm 127, 3-5; 128, 3-6; srov. Ex 1,21; Žalm 113,9) a jeho požehnáním,[9] jako i, že manželství slouží v Božím plánu předávání života a rozmnožování lidského rodu.[10] Plodnost je vysoce ceněna jako Boží dar. Bůh je „přítel života“ (Mdr 11, 26), který manifestuje zrozením každého nového života svůj souhlas s dílem stvoření.[11] Plodnost je považována za nesmírnou hodnotu, které je všechno ostatní přiřazeno.[12] Prorok Malachiáš říká o manželství: „Což on neučinil člověka jednoho a nedal mu částku ducha? Oč má ten jeden usilovat? O Boží potomstvo“ (Mal 2,15).
Když Rebeka opouštěla svůj rodičovský dům, dostalo se jí na cestu svatebního přání: „Buď matkou nesčíslných tisíců, tvé potomstvo ať obsadí bránu těch, kteří je nenávidí!“ (Gn 24,60). Žena, která nemá děti, se míjí účelem svého bytí.[13] Jinými slovy: smysl života ženy a její existence jsou ve všeobecnosti definovány rozením dětí (srov. např. 1 Sam 1, 1-20).[14] Zasvěcené panenství jako životní forma je neznáma.[15] Současně platí, že muž který se vědomě rozhodne nevstoupit do manželství se proviňuje proti Božskému přikázání, starat se skrze potomstvo o trvání lidského rodu. Zemřít před vstupem do manželství, je považováno za neštěstí (Sd 11,37).[16] Požehnání plodnosti v Gn 1, 28 bylo tedy prakticky chápáno jako přikázání.[17]
Plodnost v manželství byla ve Starém zákoně ještě silněji zdůrazněna skrze povolání Abraháma, spojeného s příslibem zvláštního Božího požehnání a bohatého potomstva (Gn 12,2n). Protože plodnost stále více platila jako naplnění potřeb společenství a ne přání a zájmů jednotlivce,[18] spatřují Izraelité v tomto požehnání bytí lidu Izraelského. Věřící Izraelita pak očekává mezi potomstvem svého lidu přislíbeného mesiáše, který pro něho znamená naději na podíl na mesiášské spáse.[19]
Plodnost je ve Starém zákoně vždy viděna v souvislosti s předznamenaným Božím požehnáním.[20] Početné potomstvo je znamením Boží přízně (Gn 24,60; Rut 4,11n), obzvláště synové, protože oni jsou pokračovateli rodiny a rozšiřují její vliv (Žalm 127, 3-5). Zplodit syny je největší touhou a přáním ženy. Ráchel volá k Jakobovi: „Dej mi syny! Nedáš-li, umřu“ (Gn 30,1) a Lea volá: „Jaké štěstí!“ (Gn 30,11nn). Stává se to obsahem modlitby manželů (Gn 25,21; 30,6; 1 Sam 1, 10n, 20, 26n).  Je tím zajištěna láska muže (Gn 30,20). Syn je důvodem k radosti. Tak se raduje Sára z narození svého syna Izáka: „Bůh mi dopřál, že se mohu smát. Se mnou ať se směje každý, kdo o tom uslyší“ (Gn 21,6).
V dítěti se stává patrnou předcházející starost a láska vůči člověku. Věřící lid Izraele ví, jak si Bůh již v mateřském lůně dítě volá, volí a miluje. Zaznívá to v žalmu 139: „V životě mé matky jsi mě utkal“. V popisu povolání Jeremiáše čteme: „Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě…“ (Jer 1,5).[21]
Neplodnost je pro ženu ostudou (Gn 30,23), neštěstím (1 Sam 1, 15n) nebo trestem Božím (Lv 20, 20n; Iz 47, 9; Jer 18, 21; Oz 9, 11-16). Vede ke krizi manželství (Gn 16, 3 –6; 30, 1-8; 1 Sam 1, 2-7). Zemřít bez dětí, je jako by zbytečně prožitý život: ztratit svoji vlastní životní stopu, zcela zemřít. Když jsou zde moje děti, žiji v nich dál; je to způsob nesmrtelnosti, které dosahuji skrze potomstvo. Proto je to nejvyšší podmínka života, mít potomstvo a tím zůstat v zemi živých.[22]
 
3.      Starost o potomstvo – víc než přísná monogamie
 
Plození ve Starém zákoně má na základě Božího požehnání a očekávání slíbeného mesiáše takovou váhu, že kvůli plodnosti je zde přípustná praxe spolužití s otrokyněmi a polygamie. Přesto je ve Starém zákoně silná tendence k monogamii.[23]
Takzvaná povinnost švagrovského manželství (levirátského manželství) vyjadřuje, že starost o potomstvo je důležitější než manželská věrnost: zemře-li muž bezdětný, pak se má nejbližší příbuzný – většinou bratr zemřelého rsp. švagr (=lévir) ženy – manželsky spojit s vdovou a zplodit nový život. Podle zprávy v Gn 38 se Onan této povinnosti vyhnul, přičemž zlo Onana nespočívalo v přerušované souloži, nýbrž především v tom, že svému zemřelému bratrovi nezplodil žádného potomka a nemohl mu tím zprostředkovat účast na mesiášské říši.[24]
 
4.      Shrnutí
 
1.      Ve Starém zákoně stojí plození silně v popředí. Rozhodující pro správné chápání plodnosti ve Starém zákoně je od Boha přislíbené požehnání. Boží požehnání prvnímu páru přislibuje manželství plodnost po všechny časy. Plození lidstva je pojímáno jako smysl a význam manželství [25], které je přesto osobním společenství.
2.      I když plodnost stojí silně v popředí, nebylo interpretováno požehnání plodnosti nikdy jako absolutní příkaz k plození.
3.      Početné potomstvo je považováno za projev Boží přízně. Dítě je důvod k radosti. Každé dítě manifestuje Boží souhlas s dílem stvoření. Neplodnost je pro ženu hanou, neštěstím nebo trestem Božím.
 

Showing page 1 z 1 pages
|CONTENTS|