Ú   V   O   D

      Tento text není autorem zamýšlen jako ucelená učebnice instrumentálního kontrapunktu. Ve vybraných kapitolách zde naleznete témata, která jsou svým obsahem nejbližší běžné muzikantské praxi. Předpokládám, že ve svém budoucím povolání pedagoga na všeobecně vzdělávacích školách nebudete potřebovat dokonalou znalost složitých kompozičních  technik, jež patří do profesní výbavy hudebního skladatele, ale spíše dovednosti pro rychlou orientaci ve studijním notovém materiálu. Zvládnutí nabízeného tématického výběru z bohaté látky kontrapunktu je nepochybně  předpokladem pro analýzu skladeb, ve kterých je polyfonní způsob kompozice uplatňován a  pomůže vám i při sbormistrovské  práci s vícehlasým sborem.

     K redukci rozsáhlého a někdy i značně složitého učiva instrumentálního kontrapunktu jsem přistoupil na základě dlouholetých zkušeností s výukou předmětu na katedře hudební výchovy Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Oporou mi byl postgraduální kurz hudební teorie vedený Prof.Dr.Karlem Risingerem, Dr.Sc., (HAMU Praha).

      Zájemce o ucelenou problematiku polyfonie odkazuji na podrobné práce někdejších profesorů skladby na pražské konzervatoři, Otakara Šína a Zdeňka Hůly (viz seznam literatury).

    Zařazení tří lekcí navíc je zaměřeno k podpoře kompoziční tvořivosti aniž by probíraná látka  vyžadovala  speciální znalosti, či nadání  a vychází vstříc těm, kteří se zajímají o praktické aplikace  kontrapunktických technik. Tak s chutí do toho – vždyť pohrávat si s tóny je radost!

CO   JE   KONTRAPUNKT

punctum contra punctum (lat.) =  nota proti notě

Polyfonie  -  znamená způsob organizace hudební skladby, která spojuje melodické linie, tj.hlasy, v jeden organický celek. Mluvíme o vícehlasu.

Kontrapunkt  - kontrapunktem rozumíme již konkrétní kompoziční techniky, které svými pravidly stanovují, jakými způsoby lze hlasy mezi sebou navzájem spojovat. 

       Je-li harmonie naukou o tvoření a spojování akordů,  je kontrapunkt naukou  o tvoření a spojování melodických pásem (hlasů).

     Přechod hudebního  myšlení od jednohlasu k polyfonii znamená zásadní přelom, který se uskutečnil pouze v evropské hudební kultuře. Z gregoriánského chorálu byl vybrán určitý nápěv nazývaný cantus firmus (pevný, tj.daný nápěv, neboť se na jeho melodické podobě nesmělo nic měnit) a k němu se vytvářel druhý hlas. V nejranějším vícehlasu (organum) kladl skladatel proti jedné notě cantu firmu jen jednu notu hlasu přikomponovaného. Z označení této techniky - punctum contra punctum – vznikl později odvozený název kontrapunkt s významem ovšem již daleko širším.

   Postupem času přestal být cantus firmus vázán na gregoriánský chorál, byl skladateli komponován a proměnil se i jeho výraz : z původně dlouhých tónů chorálu se stal pohyblivějším. Z potřeby zůstat základem skladby, být přítomen v jejích částech, se vyvinula imitační technika, která dovolovala konstrukci i rozsáhlejších hudebních ploch z poměrně drobného tematického útvaru.

     S rozvojem hudebního myšlení v akordech  byl dán základ harmonii. Mají-li se tři hlasy sestavit tak, aby mezi nimi vznikly konsonance, pak nemůže vzniknout jiný útvar než durový nebo mollový kvintakord a jeho obraty.

     Kontrapunkt, kterým se budeme zabývat, vychází z pravidel kompoziční práce daných hudbě barokními mistry. Hudba epochy renesance, vokální polyfonie, vycházela z dobového používání  církevních modů a koncepce jejího melodického i harmonického uspořádání je našemu dnešnímu tonálnímu cítění poněkud vzdálená.

     Kontrapunkt instrumentální  je založen na možnostech pohyblivé techniky zdokonalujících se hudebních nástrojů, které v období hudebního baroka zaujímaly  v hudební produkci postupně stále výraznější místo. Takový kontrapunkt  vychází z principu harmonické kadence, je pevně vázán na dur-mollovou tonalitu.

     Označení ”instrumentální” je do jisté míry zúžením pojmového obsahu, protože stejná pravidla souběžně přebírala i barokní vokální praxe. Pojmově nepřesné dělení na kontrapunkt ”vokální” a ”instrumentální” předpokládá jejich obecně uznávaný obsah a je ve své stručnosti výhodné: odlišuje dvě výrazná slohová období s vlastními vrcholy kompozičních technik – renesanční vokální polyfonii sborové praxe ”a capella” a hudbu baroka s výrazným nástupem smyčcových a klávesových nástrojů.

     Správnější by bylo zřejmě rozlišovat kontrapunkt modální staršího typu (na rozdíl od systémů 20.století) a tonální kontrapunkt, nicméně ani toto dělení není zcela vyhovující, zatímco vžitá označení jsou široce akceptována a jejich význam je dán:

kontrapunkt vokální

od počátku vícehlasu do konce 16.století, kulminující v dílech skladatelů vrcholné hudební renesance  Orlanda Lassa a  Palestriny.

kontrapunkt instrumentální

od počátku 17.století s vrcholy v dílech barokních mistrů G.F.Haendela a J.S.Bacha.

     Už epocha vídeňského klasicismu výrazně zasáhla do přísného barokního řádu a fugy Beethovenových klavírních sonát (A dur op.101, B dur op.106, As dur op.110) jsou formou i obsahem odlišné od fug Bachových.

  20.století je ve vývoji kontrapunktu kapitolou samou pro sebe. Zájemce o podrobnější informace lze odkázat na studii Karla Risingera ”Základní pravidla evropského vícehlasu XX.století”.

 Zpět na výběr kapitol