J.S.Bach

Kánon z houslové sonáty A dur

    Dokonalá  technická stránka kompozice jde ruku v ruce s Bachovou úžasnou melodickou invencí. Všimněte si využití pauz, jak Bach frázuje melodii proposty, jak melodie „dýchá“, aby v imitaci – v rispostě – doznívala fráze nepřekryta druhým hlasem  a opětovný nástup proposty vyzněl výrazněji.

Takovýto kánon nelze komponovat bez jasné představy harmonického vývoje. Bach zde ovšem nepracuje s pevnou harmonickou kostrou, ta skladatele nutně omezuje ve výběru možných melodických variant kontrapunktujícího hlasu. Přes přísná pravidla kánonu je to pružné harmonické myšlení, které umožňuje na pohled téměř nespoutaný rozlet Bachovy melodické invence. Hlavní tónina fis moll vládne prvnímu taktu, ale nástupem risposty v taktu druhém je tón cis´´ součástí   paralelní tóniny A dur. Všimněte si, jak skladatel harmonizuje hlavní tóny tématu, fis – a - cis. Obě terciově spřízněné tóniny se v dalším vývoji skladby plynule prolínají.

Porovnejme harmonizaci proposty: 

 a  risposty:

     A takto zní první část kánonické věty vcelku, s  figurací uvedených harmonických funkcí v levé ruce pianisty (cembalisty) a jejich další rozvíjení diatonickou modulací do dominantní tóniny cis moll, ve které téma kánonu pokračuje. Pro podrobnější studium doporučuji celou Bachovu Sonatu A dur pro housle a klavír, BWV 1015.

 Zpět na výběr kapitol