Giovanni Pierluigi da Palestrina

(asi 1525-1594)

    Dílo G. P. da Palestriny zahrnuje více než 900 skladeb. Z toho je 104 mší, asi 600 motet a dalších liturgických skladeb a asi 200 madrigalů. Těžiště je tedy v hudbě duchovní – žádný jiný skladatel jeho ani následující doby nesložil tolik mší. Žil v Římě, centru katolické církve, kde sloužil několika papežům. Žil v době sklonku renesanční epochy, kdy se již ohlašoval stylový zlom vedoucí k baroku – „moderní“ skladatelé se snažili hudebními prostředky vyjádřit obsah slov a zobrazit lidské vášně. Experimentování se nevyhnulo ani duchovní hudbě a otázky správné podoby chrámové hudby se staly dokonce jedním z bodů, které projednával Tridentský koncil (1545-1563). Palestrinova hudba byla shledána jako ideální řešení. Palestrina vyšel vstříc výzvě koncilu psát hudbu, která by respektovala srozumitelnost textu. Důraz na srozumitelnost slova se tak stal jediným moderním rysem Palestrinova stylu, všechny ostatní složky jeho hudebního jazyka (záliba v technice, linearismus, absence afektu) svědčí o značném konzervativismu, který se pro budoucnost měl stát vzorem pro skladatele duchovní hudby. Palestrinova kontrapunktická technika skutečně představuje dovršení a ukončení určité větve vývoje lineárního kontrapunktického myšlení, které mohlo nadále plnit roli učebnicového příkladu. Vážný a uměřený charakter jeho hudby, střídmé vyjadřovací prostředky, to vše jakoby si přímo říkalo o zobecnění.

    Od 17. do 19. století platil Palestrina za „spasitele“ duchovní hudby a jeho osobní styl byl automaticky povýšen na závaznou normu pro veškerou hudbu renesance. Dnešní pohled je střízlivější. Jeho stylem nelze popsat veškeré hudební projevy jeho doby, studium palestrinovského kontrapunktu však zůstává dobrým východiskem pro pochopení hlavních zásad lineárního vokálního kontrapunktu.

 Zpět na výběr kapitol